S přibývajícími nároky na energetickou šetrnost novostaveb i rekonstrukcí (např. směrnice EPBD II) se stále více projektantů a investorů bude rozhodovat pro sendvičové skladby obvodových konstrukcí složené z jednotlivých úzce specializovaných vrstev (pro funkci nosnou, tepelněizolační, akustickou, ochranou a pohledovou) a na fasádách určitě vzroste podíl zejména vnějších kontaktních zateplovacích systémů coby řešení technicky a ekonomicky efektivního. Je však použití vnějších tepelněizolačních kontaktních systémů (ETICS) bezpečné a trvanlivé?
První taková skladba byla použita v roce 1957 v západní části Berlína s – z dnešního hlediska téměř úsměvně tenkou – pěticentimetrovou tepelněizolační vrstvou z pěnového polystyrenu. K masovému rozšíření ETICS došlo v západní Evropě po první ropné krizi v roce 1973. Koncem sedmdesátých let přistupují do hry zcela nehořlavé izolanty na bázi minerální vlny a v osmdesátých letech se dokonce přidávávají i první alternativní povrchové úpravy z keramických obkladů. Po změně společenských, ekonomických a technologických poměrů zažívají zateplovací systémy boom zejména na všech panelových sídlištích na východ od bývalé železné opony, ale nejen tam. I v Rakousku, Švýcarsku a bývalém Západním Německu rostou v devadesátých letech výměry i tloušťky zateplovacích systémů, prozatím řízených předpisy jednotlivých zemí. V roce 2000 dochází v rámci EU ke sjednocení technických požadavků a zkušebních metod pro kontaktní zateplovací systémy – je vydán poměrně přísný a rozsáhlý evropský předpis pro zkoušení a ověřování ETICS před jejich uváděním na trh, tzv. řídicí pokyn ETAG 004.
