Půl století uplynulo od doby, kdy se v důsledku světové energetické krize začala řešit energetická náročnost budov. Jedním z řešení bylo dodatečné zateplení domů. Souběžně s tím se však výrobci stavebních materiálů věnovali zdokonalování tepelněizolačních vlastností zdiva, aby to samo o sobě vyhovělo nárokům na energeticky úsporné budovy. V cihlářském průmyslu jsou výsledkem dnešní voštinové cihly, které již od šířky 44 cm (HELUZ FAMILY 44 má U = 0,17 W/m².K) splňují požadavky na stavbu nízkoenergetických domů, a to bez nutnosti dodatečně zateplovat. Z dodatečného zateplování novostaveb se tak po půl století stala překonaná technologie, protože z jednovrstvé zděné konstrukce postavíme rychleji a za stejné náklady trvanlivější konstrukci, která navíc vyhoví i požadavkům nové normy na výstavbu po roce 2020 (požadované bude minimálně U < 0,20 W/m².K).
Vnější izolace domu může mít v současnosti ještě své opodstatnění u starších budov nebo starších rodinných domů. Pokud se takový obvodový plášť zateplí, mohou majitelé ušetřit náklady za vytápění. U nových domů je však použití vnější izolace problematické a hlavně překonané. Např. cihly HELUZ FAMILY 44 samy o sobě dosahují součinitel prostupu tepla
U = 0,17 W/m².K, tedy na úrovni nadstandardních parametrů na nízkoenergetickou výstavbu – stejně jako třeba klasická cihla HELUZ UNI 30 plus 16 cm dodatečného zateplení. Argumentů pro stavbu jednovrstvého zdiva je proto celá řada, zejména ekonomických, ekologických a zdravotních – stavba má delší životnost, za stejnou cenu probíhá rychleji až o dva měsíce, bez rizika technologických vad při instalaci dodatečného zateplení, jednovrstvé zdivo lépe „dýchá“, protože má 4–6krát lepší difuzní vlastnosti než EPS používaný pro zateplovací systémy, takže nehrozí biologická ani mechanická degradace atd.
