Když se v Česku začalo zateplovat, měla v té době tepelná izolace tloušťku pět centimetrů. Bylo to před dvaceti lety a nikdo si nepomyslel, že za další dvě dekády se bude stavba obalovat téměř třikrát silnějším izolantem. Ano, dnes je běžným zateplovacím standardem polystyrenová deska či minerální nebo skelná vlna o síle 10 až 15 centimetrů. V případě nízkoenergetických a pasivních domů i více. Nabízí se pak otázka, jak řešit některé stavební detaily v rámci masivního zateplovacího systému, aby byly přijatelné jak vzhledově, tak i technicky a funkčně co nejlépe zpracované. Řeč bude o oknech umístěných do roviny tepelné izolace.
Při rekonstrukcích starších domů, zvláště při jejich zateplování, je největším úskalím osazení oken. Roli hraje jak splnění tepelnětechnických požadavků normy ČSN 73 05 40-2 (povrchové teploty a lineární činitel prostupu tepla), tak i požadavek na zachování optimálního průchodu světla do místnosti, kdy nadměrně zapuštěná okna zmenšují prosvětlovací plochu. Vnější ostění oken může narůst na 30 až 40 cm – při uvažované tloušťce izolantu 15 cm a osazení okna do jeho původní pozice. U novostaveb je záležitost podstatně lepší, protože s polohou umístění oken i fasádním izolantem se již počítá v projektu. Nicméně při plánování stavby pro nízkoenergetický nebo pasivní standard, kde jsou silné izolace podmínkou, je nutné řešit jak situovat okno, aby byl zachován jeho přirozený vzhled v konečné fasádě. V rámci současných dostupných technologií se nejedná o žádné novum, protože se již několik let používá metody „vykonzolování okna před nosné zdivo“. Tím se dosáhne jak tepelnětechnického, tak i estetického záměru. S funkčností a trvanlivostí to však může být horší a to z důvodů nejrůznějších narychlo vymýšlených řešení, která jsou sice levná, ale sporadicky funkční a mnohdy neověřená, a tedy i potenciálně nebezpečná.
