Modifikace hmot požívaných v hydroizolační technice se musí ubírat jiným směrem než u silnic. Hydroizolace, jak definuje ČSN 73 0600, má „chránit konstrukci, nebo její část, popřípadě vnější nebo vnitřní prostředí před nežádoucím působením vody“. Asfalt působí obvykle jako souvislá vrstva nebo výplň. V principu by neměla být hydroizolace nadměrně namáhána vnějšími silami nebo je přenášet. Modifikace by měla zvyšovat její odolnost v případě, že se tomu nedá zabránit. Někdy může i pomáhat odolat různým korozním vlivům zahrnovaným do pojmu stárnutí. Měla by tedy splňovat poněkud jiné požadavky než držet pohromadě kamenivo silniční vozovky. V principu tedy nemá být, a normy to ani nepovolují, prvkem zpevňujícím konstrukci stavby.
Hlavní cíle
Nepropustnost po vodu a hydrofilní povrch jsou mimořádným přínosem samotných asfaltů a to přímo v jejich podstatě. Jenže to nestačí, tyto vlastnosti musí vydržet požadovanou dobu. To se nedařilo často docílit. Poruchovost plochých střech zhotovených asfaltovou technologií byla hlavně v průběhu konce sedmdesátých let skutečně katastrofální. Krytiny se porušovaly již krátce po dohotovení a to převážně trhlinami. Mnohokrát opakované doplňování novými vrstvami asfaltových pásů, často až pěti i více, nepomáhalo. Jasně se ukázalo, a na odborných setkáních bylo stále zdůrazňováno, že krytiny, ale i jiné konstrukce z klasických oxidovaných asfaltů již nejsou schopné plnit nároky, kladené na ně v moderních lehkých a proto v některých místech mimořádně namáhaných střechách a je nutná kvalitativní změna. V té době již se čekala pomoc od nadějné, ale zatím málo dostupné „SBS modifikace“. Vysoká poruchovost plochých střech se stala předmětem zvýšené pozornosti stranických a vládních orgánů, které sice nerady, ale přece musely připustit, že to dál takto nejde. Ovšem prosadit dovoz SBS za nedostatkové devizy vyžadovalo značné úsilí. Navíc bylo třeba vylepšit i málo kvalitní nosné vložky pásů.
