Nedávno skončila rekonstrukce bývalého sídla pražských Elektrických podniků, které patří mezi naše největší a nejvýznamnější památky funkcionalistické architektury. Vnější vzhled paláce teď odpovídá původnímu, ačkoliv mnoho prvků bylo nahrazeno novými – keramický plášť, většina oken a vnějších dveří, střešní souvrství, zábradlí na střechách a balkonu.
Rekonstrukce stavby z roku 1935 byla navržena ateliérem TaK architects s ohledem na její památkovou ochranu. „Budova odrážela společenskou úroveň i ambici první republiky, ve své době patřila k nejmodernějším v Evropě. Vlivem střídání vlastníků i nevhodných stavebních zásahů strádala, v posledních letech se nacházela v havarijním stavu,“ uvádí architekt Marek Tichý a dodává: „Monitorování a diagnostika obvodového pláště trvaly šest nebo sedm let. Původně jsme se domnívali, že dlaždice na fasádě byly poškozeny tím, že se z nich smývala černá barva – celá budova byla totiž za druhé světové války natřena, aby se nestala cílem leteckých útoků. Ale ukázalo se, že hlavním důvodem byla špatně zvolená skladba obvodového pláště. Keramický obklad totiž praskal, odlupoval se a opadával včetně cementového lože. Vedlo to i k poškození parapetních vyzdívek a atik a narušení jejich stability. Rekonstrukce tedy nespočívala v záchraně obkladaček, ale obvodového pláště jako celku včetně výplní otvorů. Když jsme s ní na jaře roku 2018 začali, měli jsme zdokumentováno, že až 80 % plochy fasády bylo nevratně poškozeno. Proto jsme se po zvážení možností a dlouhodobé diskusi s památkáři rozhodli pro kompletní opravu. Cennější bylo chránit architekturu budovy v jejím celistvém výrazu, nikoli jednotlivé prvky. Původní obklad ve vnitrobloku ale zůstal, podle restaurátorského záměru jsme vyměňovali jen jednotlivé kusy. Plocha pláště činí přes 6500 m2, oken a dveří je na fasádě ke třem tisícům… Náročnost oprav spočívala především v tom, že funkcionalistická architektura začala pracovat se sklem a železobetonem v úplně jiném rozsahu, než bylo do té doby možné. Sama o sobě je tedy velmi křehká. Navíc při stavbě základů se v betonových směsích používaly tzv. hlinitanové cementy. V té době byly populární, beton tuhnul a svoji pevnost zvyšoval daleko rychleji než do té doby používané konstrukční betony. Ale zhruba po dvaceti letech se ukázalo, že pevnost rychle ztrácí a v 60. letech minulého století byl dokonce jako stavební materiál zakázán. Základové patky jsme tedy museli sanovat mikropilotami.“
