Panelové domy, které u nás vznikaly od 50. do 80. let, tvoří podstatnou část bytového fondu. V poměrně široké míře dochází k jejich rekonstrukcím a revitalizacím, což je dáno nejen končící životností původních konstrukcí, ale zejména diametrálně odlišnými nároky na komfort a kvalitu bydlení a na parametry budov v současnosti. U některých úprav, zejména u těch, které provádějí jednotliví majitelé bytů, jsou podceňovány souvislosti týkající se konstrukce celé budovy. Na některá rizika upozorňuje tento článek.
První panelové soustavy typu G si kladly za cíl rychle pomoci vyřešit otázku bytové výstavby v poválečném období a o jejich životnosti se příliš nehovořilo – předpokládala se přibližně třicet let. V šedesátých letech byl rozvinut zejména systém T06B s osovou vzdáleností příčných stěn 3,6 m, ale také systém T08B s osovou vzdáleností stěn 6,0 m, užívaný zejména v Praze, středních a severních Čechách. V sedmdesátých letech byl celostátně rozvinut systém P1.11 s moduly 2,4, 3,0 a 4,2 m, soustavu T08B pak nahradila soustava VVÚ ETA se stejnými modulovými rozpony 6 m. Tehdy se již více hovořilo o životnosti panelových domů, v navrhování bylo uvažováno s životností sto let, za předpokladu provádění pravidelných údržbových prací podle druhu a významu jednotlivých konstrukčních částí.
