Při obnově nebo restaurování kamenných objektů – sochařských děl, architektonických prvků apod. – se často setkáváme s potřebou doplnění chybějících částí. Jsou v zásadě používány dva postupy: náhrada kamenem přírodním nebo doplnění kamenem umělým. Každý z nich má své výhody i nedostatky.
Náhrada přírodním kamenem vyžaduje získání vhodného materiálu – v dostatečném množství i potřebné velikosti a kvalitě kamenného bloku, což nemusí být vždy jednoduché, zvláště v lokalitách, kde jsou historické zdroje vyčerpané, lomy zrušené a příbuzné kameny nedostupné. Vlastní vsazení nové hmoty do původního materiálu je zpravidla spojeno s úpravou „lůžka“ – otvoru s pravidelnými tvary, jenž umožňuje vložení doplňku, opět pravidelného tvaru. To je samozřejmě doprovázeno určitou ztrátou historického kamene, což může být z pohledu památkového nežádoucí. Výhodou naopak je příbuznost nového materiálu s původním, projevující se mimo jiné podobným vzhledem (strukturou, barvou apod.).
Druhou variantou je doplnění chybějící části tvárnou směsí, která po určité době ztuhne při zachování získaného tvaru. Obě metody je možno použít i pro přípravu kopií. Kámen přírodní vyžaduje v tomto případě kamenický postup – přenášení tvaru z originálu (mnohdy ze sádrového odlitku) na kopii. Nový tvar je tedy kopií originálu pouze s určitou mírou přesnosti, vždy nese znaky práce sochaře či kameníka, který kopii zhotovil. Na takto zhotovenou kopii obvykle nejsou přeneseny drobné povrchové nerovnosti, např. stopy způsobené dlouhodobým vystavením originálu povětrnosti apod.
Použití umělého kamene, tvarovaného „dusáním“ či odléváním do formy předem sejmuté z originálu, umožňuje vznik přesného faksimile se všemi „znaky stáří“, tedy i se stopami, které na povrchu původního objektu zanechal čas. Tímto způsobem je možno více či méně úspěšně napodobit pískovce, vápence a mramory, žulu, ale i terakotu, pálenou cihlu atd.
Složení umělého kamene
Základními složkami tvárných směsí (obecně umělého kamene) je plnivo, které určuje vzhled, strukturu povrchu a často i barvu umělého kamene, a pojivá složka, jež zajišťuje především pevnost výsledné hmoty. Jako plniva se používají drcené (mleté) přírodní horniny (v případě umělých vápenců či mramorů apod.) nebo čistý křemenný písek (v případě náhrady pískovců), drcená cihla apod. Velikost zrn i zastoupení jednotlivých frakcí hraje významnou roli jak pro dosažení žádaného vzhledu, tak i pro fyzikálně mechanické vlastnosti výsledné hmoty. Přirozeného vzhledu umělého kamene je zpravidla možno dosáhnout spíše použitím plniva se širší distribucí zrn. Zároveň se tak zajišťuje i lepší vyplnění objemu mezi zrny (menší zrna vyplňují dutinky mezi zrny většími), což se příznivě projevuje na mechanických vlastnostech. Poměrem plnivo/pojivo lze v relativně širokých mezích měnit základní vlastnosti umělého kamene – pevnost a nasákavost a samozřejmě i vzhled.
Obecně můžeme směsi pro přípravu umělého kamene rozlišovat podle typu pojiva – na směsi minerální, obvykle s hydraulickým pojivem, nejčastěji s bílým cementem, a na směsi s pojivem polymerním, zpravidla epoxidovou, méně často polyesterovou pryskyřicí.
Mezi výhody anorganických pojiv patří:
● vodný systém (přítomnost vody není na závadu, naopak je nutná),
● relativně dobrá zpracovatelnost i za teplot blízkých 0 °C,
● zpravidla dobrá plasticita směsi,
● často lepší možnost dosažení požadovaného vzhledu ve srovnání s organickými materiály,
● nižší cena.
Nevýhodou je naopak:
● horší adheze takto pojeného materiálu k podkladu,
● nutnost zajištění dostatečného množství vody v tvrdnoucí hmotě (nebezpečí předčasného vyschnutí tenkých vrstev),
● poměrně dlouhá doba nutná k dosažení požadovaných mechanických vlastností (několik týdnů),
● menší odolnost vůči kyselému prostředí.
Polymerní pojiva, konkrétně epoxidové pryskyřice, mají ve srovnání s anorganickými pojivy některé důležité výhody:
● výbornou adhezi k podkladu,
● dobrou odolnost vůči kyselému prostředí,
● krátkou dobu nutnou k dosažení konečné pevnosti – běžné typy dosáhnou konečné pevnosti prakticky během 24 hodin.
Kopie sochy M. B. Brauna Onufrius z Nového lesa u Kuksu – umělý kámen pojený epoxidovou pryskyřicí – dnes u hotelu Intercontinental v Praze
