Voda je nutnou součástí mnoha oblíbených stavebních materiálů. V případě podlah jde zejména o potěry, ať již cementové, nebo anhydritové. Potěry pak jsou nejčastější variantou nosné vrstvy podlahy díky vynikající tvarové přizpůsobivosti, dobrým mechanickým vlastnostem i příznivé ceně. Voda umožňuje práci s těmito materiály ve formě tekutiny a vytváření monolitické konstrukce, tj. jednoduchou přepravu čerpáním, snadné vyplnění předepsaného objemu a urovnání povrchu, a má další technologické výhody. Voda je však nezbytná i pro vlastní tvrdnutí obou materiálů.
Cementový potěr tvrdne díky hydrataci cementu, tj. jeho reakci s vodou. Jedná se o chemicky poměrně složitý proces jak co do množství probíhajících reakcí jednotlivých slínkových minerálů, tak i co do časového průběhu. Teoretické práce hydrataci obvykle dělí na několik po sobě jdoucích fází. Pro účel tohoto článku je důležité si připomenout pouze několik faktů: Prvním je skutečnost, že tuhnutí, tedy přechod z kapalného do pevného skupenství, které nastává cca po 24 hodinách, je teprve jednou z počátečních fází hydratace. K dominantnímu nárůstu pevnosti betonu (cementového potěru) dochází až následně, tedy v době, kdy materiál má již pevné skupenství. Obvykle se doba do 28 dní popisuje jako zrání a později jako dozrávání. Druhým faktem k připomenutí pak je skutečnost, že hydratace cementu se zastaví v okamžiku, kdy jsou spotřebovány materiály, které do ní vstupují, nebo pokud se nepříznivě změní podmínky. Spotřebování veškerého cementu je teoreticky ideálním stavem, kdy je cement ve směsi maximálně využit. Příkladem nedostatku vody může být příliš rychlé vyschnutí materiálu; nepříznivými podmínkami například pokles teploty pod +5 °C. Pokud tedy beton (cementový potěr) vyschne příliš brzy, nedojde k využití všeho pojiva a výsledné vlastnosti zatvrdlého materiálu budou pravděpodobně horší, než bylo očekáváno a hlavně deklarováno a předpokládáno při dimenzování. Mimo to při rychlé ztrátě vody hrozí velké riziko vzniku trhlin od smršťování.
