Každá betonová konstrukce obsahuje části s nějakou formou diskontinuity – krátkou konzolu, otvor, kotvení apod. V současné době se pro posouzení oblastí nespojitosti používají jednoúčelové specializované programy nebo excelovské tabulkové procesory založené na metodě příhradové analogie (obr. 1), nebo naopak mohou být výjimečně využity vědecky orientované programy bez vazby na národní normy a předpisy a bez možnosti návrhu a optimalizace výztuže. Tato praxe vede k přílišnému zjednodušování nebo naopak k pokusu zbytečně detailně simulovat realitu. Nová metoda a softwarový nástroj umožňují inženýrům efektivně, bezpečně a hospodárně navrhnout vhodné dimenze betonového prvku, umístění a množství výztuže, a to na základě platných norem.
Návrh a posouzení betonových prvků běžně provádíme na úrovni řezu (prvky 1D) nebo bodu (prvky 2D). Tento postup je popsán ve všech normách pro dimenzování a je používán v každodenní praxi statika. Ne vždy se však ví či respektuje, že je možný pouze v oblastech, kde platí Bernoulliho-Navierova hypotéza o rovinnosti průřezu (tzv. B oblast). Místa, kde tato hypotéza neplatí, nazýváme oblasti diskontinuit neboli poruchové oblasti (D oblasti). Příklady B a D oblastí jsou u 1D prvků uvedeny na obr. 2. Jde o oblasti uložení, okolí osamělých břemen, místa změn průřezů, otvorů apod. Oblasti diskontinuit se vyskytují rovněž na stěnových prvcích monolitických a prefabrikovaných objektů. V současné praxi používané lineárně pružné deskostěnové modely tuto skutečnost sice výpočtem odhalí, viz obr. 3, ale nejsou schopny postihnout snížení tuhosti a přerozdělení napětí vlivem trhlin, tahové zpevnění, změkčení betonu v tlaku apod. Výsledkem řešení je pak barevný obrázek nereálných vnitřních sil a napětí s nedimenzovatelnými špičkami, přecenění tuhosti konstrukce, vznik a šíření trhlin a nadměrné průhyby.
