Při návrhu každé stavební konstrukce je nutné dbát toho, aby její životnost byla co nejdelší, společně s její trvanlivostí a spolehlivostí, a to nejen z hlediska účelu a funkce, ale také z ekonomického hlediska. Právě proto se v poslední době stala trvanlivost betonu velmi diskutovanou vlastností. Ke specifikaci betonu se nově začalo přistupovat prioritně dle vlivu prostředí a dle životnosti konstrukce v daném prostředí. Tento vliv prostředí a požadovaná životnost konstrukce v něm teprve udává minimální kvalitativní nebo kvantitativní parametry betonu. Oproti dřívější době, kdy se specifikovala pouze pevnost, případně stupeň vodotěsnosti, bude nutné specifikovat mnohem více parametrů betonu. Příčin poruch ovlivňujících životnost i kvalitu konstrukcí je mnoho, jednou z nich je také karbonatace betonu.
Životnost je časový (kvantitativní údaj), který není materiálovou vlastností, ale je vztažen ke schopnosti materiálů, prvků a systémů zachovat specifické užitné i jiné vlastnosti na požadované úrovni, za běžné údržby, během jistého časového rozpětí a za daných podmínek provozu a působení prostředí. Životnost konstrukcí souvisí s technickými, environmentálními i ekonomickými podmínkami a kritérii. Je zde tedy přímá souvislost s ověřováním únosnosti, použitelnosti a s úrovní udržitelnosti. U stavebních objektů můžeme rozeznávat životnost technickou, ekonomickou, morální či právní.
