Ochrana životního prostředí se stala celospolečenským zájmem. Naše země následuje západní trend a vynakládá rok od roku stále větší finanční prostředky na tzv. trvale udržitelný rozvoj. Jednou z klíčových oblastí je ochrana půdy a podzemních vod. Sanace kontaminovaných průmyslových oblastí a dalších ekologických zátěží z dob minulých si v ČR vyžádala již stovky miliard korun. Průmyslové podniky investují do prevence úniků chemikálií do půdy a podzemní vody a do modernizace čistíren odpadních vod. Důvodem nejsou jen obavy ze sankcí ze strany inspekčních orgánů Ministerstva životního prostředí, ale častokrát firmy převzaly přísnější směrnice mezinárodního majitele. Projekty jsou také dotovány financemi z různých národních nebo evropských fondů.
Selhávání konvenčních hydroizolačních systémů
Při rekonstrukcích nádrží ČOV, záchytných a havarijních jímek a dalších chemicky namáhaných konstrukcí se setkáváme s poruchami, které způsobují selhání funkce izolace proti úniku chemikálií a vystavují podkladní beton zrychlené degradaci. Betonové konstrukce bývají znehodnocené významnými trhlinami a zcela chybí nebo je značně degradovaná stávající hydroizolační úprava. Nezřídka kdy se také stává, že i nedávno sanované konstrukce trpí výše uvedenými poruchami již po několika letech provozu. I vysoce chemicky odolné systémy na bázi polyuretanu nebo polyesteru selhávají. Nejčastěji dochází k odlupování membrány od penetračního nátěru. Na vině je především aplikační náročnost, kdy je třeba respektovat intervaly pro další vrstvy, maximální vlhkost podkladu, teplotní a vlhkostní podmínky vzduchu, rosný bod apod. Nelze ovšem vinit pouze zhotovitele izolačních prací, protože ti jsou nezřídka investory tlačeni k provádění prací i za nevhodných podmínek.
