Současné stavebnictví spotřebuje v našich podmínkách téměř 40 % všech surovin. Stavební odpad tvoří 25–30 % veškerého odpadu vyprodukovaného v EU. Budovy jsou zároveň neustále rostoucím úložištěm surovin. Výsledkem vysoké surovinové náročnosti je řada negativních dopadů na životní prostředí a hospodářství – vyčerpávání zdrojů surovin, ničení krajiny těžbou, vysoká spotřeba energie na zpracování a přepravu stavebního materiálu a další. Odpad ze stavebnictví vytváří srovnatelné problémy, zejména ničení krajiny a vysokou spotřebu energie při jeho přepravě a likvidaci.
S rostoucí složitostí stavebních konstrukcí, vyvolanou například stavebněfyzikálními požadavky (zateplení obvodového pláště, hydroizolační opatření apod.), širokou nabídkou stavebních materiálů, zvyšujícími se možnostmi lepených spojů apod., lze předpokládat, že bude narůstat i náročnost třídění stavebního odpadu i jeho následného zpracování. Tento jev se projevuje se zpožděním v závislosti na životnosti konstrukcí. Příkladem může být dožívání nejstarších kontaktních zateplovacích systémů, které brzy vyvolá potřebu zpracování velkého množství pěnového polystyrenu (v sousedním Německu budou tento problém řešit pravděpodobně už v nejbližších letech), nebo obdobný problém plastových oken, který bude opět řešen s téměř desetiletým předstihem v západoevropských zemích.
