Každé historické období ve stavebnictví má svůj osobitý styl, který byl většinou reprezentován maximální technickou dovedností dané doby. Architektonický styl odpovídal potřebám lidí, kdy z počátku pouze úzká skupina nejbohatších žila v luxusu, který představoval mimo jiné velký prostor pro bydlení. Postupným technickým vývojem a bohatnutím středních vrstev přichází i střední vrstva obyvatelstva s požadavkem na lepší bydlení.
Ruku v ruce s tímto trendem, kdy se stavěly stále větší budovy, stoupal hlad po energiích, který vyvrcholil v 70. letech minulého století první ropnou krizí. Do té doby stavebnictví neznalo žádné požadavky na energetickou náročnost budov, energie bylo dostatek a byla dostupná. Dá se říci, že to bylo v jistém ohledu „zlaté“ období, které nekladlo architektům a projektantům téměř žádná omezení při práci. Hlavním rysem poválečného období byla především rychlost výstavby a snaha hledat nové materiály. Železobetonové, plně prosklené a lehké sendvičové konstrukce obvodových plášťů pomalu vytlačily původní konstrukce z plných pálených cihel.
