Podlahy v bytových, administrativních a obchodních objektech bývají vnímány jako technická banalita. Pokud by typickou podlahou byla dusaná hlína, bylo by to nepochybně namístě, jenže tomu tak není. Tento pocit má částečně kořeny v dávné minulosti, kdy tzv. socialistické stavebnictví vycházelo z omezeného spektra materiálů, pomalého tempa výstavby, nižších funkčních i estetických požadavků. Proto mohl tehdy „Státní typizační ústav“ úspěšně definovat typové skladby podlah, které se snesitelně osvědčily a opakovaně používaly.
V současnosti je realita právě opačná:
– vysoká rychlost výstavby, spojená s drakonickými sankcemi za překročení termínu,
– obrovské spektrum materiálů vesměs (podle výrobce a prodejce) s vynikajícími vlastnostmi,
– zvýšené estetické nároky investorů, spojené s požadavkem na nejnižší možnou cenu,
– proměnlivé zkušenosti projektantů s množstvím materiálů a konstrukčních variant.
