Již od poloviny 19. století se lidé scházejí na výstavách, které nesou přízvisko světová [1]. Poprvé to bylo v roce 1851 v Londýně, když na ní zazářil Křišťálový palác od Josepha Paxtona. V následujících letech se při jejich pořádání pravidelně střídala Paříž s Londýnem. V roce 1873 akce zavítala do Vídně a za další tři roky jí náruč otevřela Filadelfie, první město v zámoří. Světová výstava dala vzniknout mimořádným objektům.
Například v roce 1889, původně jen na dobu dvaceti let, byla vybudována provizorní věž konstruktéra Gustava Eiffela. Obyvatelé si ji však natolik oblíbili, že zůstala stálou dominantou a symbolem města. Ve francouzské metropoli zažili naši předkové nadmíru úspěšnou účast v roce 1937. Dvě Velké ceny, Zlatou medaili za architekturu a pochvalu od slavného Le Corbusiera tehdy sklidil pavilon Jaromíra Krejcara, který spolu se Zdeňkem Kejřem, Bohumilem Soumarem a designérem Ladislavem Sutnarem vytvořili stavbu považovanou za avantgardní dílo a předchůdce stylu high-tech [2]. Skvělá byla československá účast v roce 1958 v Bruselu, kdy expozice získala nejvyšší cenu – Zlatou hvězdu a pavilon architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného byl vyhlášen jako nejlepší. Zdařilá byla také československá expozice s pavilonem Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy v roce 1967 v Montrealu. Čeští architekti Aleš Jenček, Vladimír Palla a Viktor Rudiš zaznamenali úspěch v roce 1970 v Ósace, když jejich pavilon získal jednu ze tří cen.
