Hodnocení energetické náročnosti budov je vědní disciplina, která z pohledu ostatních aktivit, patřících do oblasti nazývané obvykle tepelná ochrana budov nebo stavební tepelná technika, není ještě příliš stará. Původně byly energetické vlastnosti budov zajišťovány nepřímo, a to prostřednictvím návrhu jednotlivých konstrukcí v souladu s normativně požadovanými hodnotami tepelného odporu, případně součinitele prostupu tepla. Pro stanovení jejich normových hodnot byla prioritní zcela jiná kritéria než kritéria energetická. Bezprostřední přímé hodnocení energetických parametrů budov se neprovádělo.
Teprve ve druhé polovině 70. let minulého století (jako logický důsledek světové energetické krize) se v normových podkladech objevil požadavek na hodnocení spotřeby energie na vytápění budov a dokonce i požadavek na tepelně-ekonomické hodnocení obalových konstrukcí budov. Spotřeba tepla na vytápění bytových objektů byla definována prostřednictvím roční energetické spotřeby bytu s obestavěným prostorem 200 m³, situovaného v teplotní oblasti s teplotou vnějšího vzduchu v zimním období te = –15 °C a měla hodnotu EN = 9,3 MWh/byt.rok. Pro občanské budovy se pak doporučovalo hodnocení pomocí tepelné charakteristiky qo s rozměrem W/m³.K, jejíž normová hodnota se měnila v závislosti na obestavěném prostoru budovy. V dalších letech se pak projevil vzrůstající globální i lokální tlak na úsporu energetických zdrojů a energetické hodnocení budov zaznamenalo velmi dynamický rozvoj jak co se týká metodiky hodnocení objektů, tak i růstu nároků na energetické kvality budov.
