Nejdůležitějším předpokladem dlouhodobé funkčnosti a životnosti budov je spolehlivá ochrana spodní stavby před pronikáním vody v kapalné fázi do nebo z konstrukce, tedy vodonepropustnost konstrukce. Voda totiž může být transportním médiem pro různé chemické látky, které mohou postupně spodní stavbu degradovat. Ochranu spodní stavby lze zajistit několika způsoby.
Nejdůležitějším předpokladem dlouhodobé funkčnosti a životnosti budov je spolehlivá ochrana spodní stavby před pronikáním vody v kapalné fázi do nebo z konstrukce, tedy vodonepropustnost konstrukce. Voda totiž může být transportním médiem pro různé chemické látky, které mohou postupně spodní stavbu degradovat.
Ochranu spodní stavby lze zajistit několika způsoby. Tradičním způsobem je použití hydroizolací, jimiž mohou být asfaltové pásy, asfaltové laky, emulze a suspenze nebo fóliové hydroizolace na bázi PVC, PE, PP a kaučuku. Je však nutné věnovat mimořádnou pozornost návrhu, zejména detailů a napojení, ale i následné realizaci tohoto systému. V praxi je tedy nutné zajistit maximální technologickou kázeň, aby nedošlo během realizace k poškození hydroizolace, případně k nedokonalému napojení jednotlivých izolačních částí. Provedení hydroizolací je proto technologicky, časově i finančně náročné. Další nevýhodou může být nízká životnost hydroizolací. Případná sanace hydroizolačních systémů bývá obvykle velmi nákladná a v mnohých případech nesnadno proveditelná z důvodu obtížné lokalizace defektu.
Stále častěji vyhledávanou alternativou hydroizolačních systémů je zakládání stavby technologií „bílé vany“. Jedná se o vytvoření vodonepropustné betonové konstrukce, kde beton kromě statické funkce plní i funkci hydroizolační. Vzhledem k tomu, že beton je porézní materiál, je v této souvislosti označován za vodonepropustný, nikoliv za vodotěsný. Vodonepropustnosti betonové konstrukce lze docílit jednak správným návrhem konstrukce, zejména návrhem vyztužení tak, aby byly eliminovány vznik a šířka trhlin. Dále je nutné navrhnout a správně provést detaily prostupů a spár (dilatačních a pracovních). A v neposlední řadě, vedle technologicky správného provedení, je zásadní vhodně navržená betonová směs.
Vodonepropustnost je u betonu podmíněna pečlivým návrhem složení, kterým by měla být zajištěna co možná nejhutnější struktura, malé průsaky, nízký vývin hydratačního tepla a omezené smrštění. Navíc by betonová směs měla být navržena tak, aby byla dobře zpracovatelná, zejména z důvodu dokonalého obetonování těsnicích prvků v dilatačních a pracovních spárách. Významný podíl na kvalitě výsledné konstrukce má správné zpracování a uložení směsi a následné ošetřování betonu.
Tyto požadavky na betonovou směs lze splnit s běžnými složkami. Důkazem jsou například traťové tubusy metra C pod Vltavou z holešovického břehu na trojský z roku 2001 a 2002, které byly vybudovány z vodotěsného betonu bez dodatečných izolací [1].
Až v posledních letech se mylně do povědomí projektantů dostaly krystalizační příměsi jakožto nedílné součásti betonů s vodonepropustnou funkcí. Zpravidla jsou to látky skládající se z jemně mletého portlandského cementu, jemného křemičitého písku doplněné o řadu dalších chemických látek, jejichž složení si výrobce chrání. Krystalizační přísady fungují na principu dodatečné chemické reakce, která je podmíněna nutnou přítomností vody, jejímž výsledkem je zaplnění kapilárních pórů a případných trhlinek nerozpustnými produkty krystalizace. Touto sekundární krystalizací by mělo dojít k utěsnění struktury betonu [2].
