Hydroizolační vrstva chránící určité prostředí před nepříznivými účinky vody musí být ve většině případů souvisle vodotěsná. Při použití materiálů v pásech je nutné tyto pásy spojovat navzájem a ve většině případů i s podkladní plochou. Tou může být vodorovná nebo sklonitá stavební konstrukce nebo již jedna z dříve položených hydroizolačních vrstev.
Různé technologie spojování asfaltových nebo podobných výrobků za horka nebo za studena nanášenými lepidly i spojování natavováním mají svoje specifické problémy. Hlavní nevýhodou při většině prací spojených s pokládáním asfaltových hydroizolací je nutnost manipulace s předem rozehřátými asfalty nebo natavování plamenem. Plamen přichází do styku nejen s pásem, ale i s podkladem, kterým může být i stará, ale stále hořlavá asfaltová vrstva nebo jiné hořlavé materiály jako dřevo, desky aj. Ve skladbě hydroizolační konstrukce nebo stěn bývá často v dosahu plamene i pěnový polystyren. Práce pak končí, jak vidíme často v televizi, požárem celé střechy.
Jiným problémem je způsob zajištění potřebného větrání při práci v uzavřených prostorách spojené se vznikem kouře nebo výparů z ředidel. To se může vyskytovat i při spojování plastových a jiných vrstev.
Řešením může být i použití trvale lepivé vrstvy za studena, nanesené již ve výrobě na lepený materiál, a spojování pouhým přitlačením k podkladu.
Kontaktní lepení
Lepení se díky velkým pokrokům ve výrobě polymerů v poslední době rozšiřuje i tam, kde se dříve používalo jen výjimečně. Lepí se za studena, za horka, stále více lepidel je bez ředidel ve formě dvousložkových nebo disperzních látek. Lepení tzv. samolepicími vrstvami je přitom jedním z nejnáročnějších způsobů z hlediska úpravy lepidel, ale vyskytuje se stále častěji. Lepí se nejen různé etikety, obálky, ale i koberce, tapety, dlaždice a mnoho jiných předmětů, mj. i hydroizolační materiály. Pro každé použití musí mít lepidlo určité přesně nastavené vlastnosti. Z mnoha zkušeností víme, jak bývalo obtížné docílit takových vlastností vrstvy, aby nejen lepila za všech potřebných podmínek a na všechny potřebné povrchy, ale někdy i tak, aby bylo možné před manipulací oddělit ochrannou vrstvu papíru nebo fólie (v poslední době to byl ukázkový případ potíží u dálničních známek) a v určitých případech po určité době třebas i nalepený předmět. V době používání pásky izolepy dokonce pošty nechtěly přijímat zásilky, ze kterých se páska často odlepovala a pak se dokonale přilepila někde úplně jinde.
Lepení hydroizolací
Mezi nejznámější materiály z oblasti hydroizolací, které využívají samolepicí vrstvy pro spojování nebo nalepování, patří asfaltové šindele. Dále i různé druhy hydroizolačních pásů a fólií, těsnicí samolepicí pásky vkládané do spojů i polymerních fólií nebo používané pro bandážování detailů. Různé pomůcky se používají také jako doplňky skládaných krytin – hřebenové pásy, lemy světlíků apod.
Hydroizolační pásy opatřené na spodní straně samolepicí vrstvou se vyráběly již před více než čtyřiceti lety. Určitý mezistupeň představují pásy se snadno tavitelnou spodní vrstvou, ale bez samolepicí schopnosti, používané u některých pásů typu „therm“.
Samolepicí pásy před rokem 1990
Již kolem roku 1975 se u nás ojediněle používaly pásy Bituthene (firmy Grace), složené z černé polyetylenové fólie a samolepicí asfaltové vrstvy. Jednalo se asi o typ 500X s fólií tl. 0,13 mm a celkovou tloušťkou 1 mm, tedy relativně tenký proti jiným typům. Protože podléhaly devizovému režimu, používaly se na stavby, o kterých nebylo mnoho informací. Setkali jsme se s nimi mj. při rekonstrukci hydrozolací stropů podzemních parkovišť u bývalého Paláce kultury v Praze, kde se objevily po dokončení objektů značné vady vodotěsnosti. I když je historie hydroizolací teras a střech hlavní budovy víckrát podrobně zmiňována zejména v publikacích doc. Z. Kutnara [1], o izolacích parkovišť údaje chybí. Jisté je, že kolem roku 1981, tedy krátce po dokončení areálu, zatékalo do parkovišť na mnoha místech, hlavně v části umístěné směrem k dálnici a k příjezdové komunikaci. Závady hydroizolací Kongresového centra se proto staly předmětem úkolu zadaného VUPS Praha.Po odkrytí provozních vrstev se zjistily netěsnosti ve spojení hydroizolací z pásů Bituthene, které tvořily hlavní vodorovnou izolaci na stropech parkovišť. Příčiny nebyly přesně zjištěny. Některá místa byla obtížně přístupná a nekontrolovatelná, stropem procházela i schodiště. Protože byly pochybnosti o spolehlivé funkci samolepicí vrstvy, následovaly i laboratorní zkoušky, které ukázaly řadu zajímavých vlastností samolepicích vrstev, které jsme tenkrát mnoho neznali.
Problémy adheze asfaltů k podkladům a speciálně k hydrofilním povrchům se však řešily již dříve. Měli jsme již značné zkušenosti ze zkoušek adheze asfaltu ke sklu při zjišťování propustnosti pro vodu u svazků skleněných vláken z tkané vložky asfaltových pásů z období vývoje skleněných tkanin. Měřila se i adheze asfaltů k povrchům z kameniva a jiných materiálů za přítomnosti vody. Významná byla hydrofilnost povrchu, zjišťovaná například úhlem kontaktu. Potvrdil se i významný vliv hydrofobizace skleněných vláken na zlepšení adheze asfaltu ke tkanině skleněné vložky a snížení propustnosti vláken.
Některé osvědčené varianty této metody jsme proto použili v květnu 1981 při laboratorních zkouškách pásů Bituthene vyrobených roku 1976. Vzorek pásu jsme přitlačením nalepili v celé ploše na skleněnou desku a pod pás zavedli vodu skleněnou trubičkou utěsněnou vůči pásu. Tlak vody bylo možné volit podle sloupce vody (obr. 1).
Jak ukázalo již první zjištění při kontrole pásů odspoda, nepodařilo se nikdy nalepit pás souvisle v celé ploše trvale (obr. 2, 3), protože polyetylenová fólie se i po počátečním celoplošném nalepení posléze vždy rychle zvlnila. I pod tlakem pouze 15–20 cm sloupce vody, zavedené pod nalepený pás Bituthene, došlo pak pozvolna k odlepení dalších ploch pásu až k spojení některých vln a proniknutí vody okrajem vzorku na desku.
