Sklo se díky svým estetickým vlastnostem, nejen transparentnosti, ale také díky svému hladkému, lesklému, a především odrazivému povrchu, stalo důležitým materiálem moderní architektury.
Sklo je fascinující stavební materiál, který umožnil přivádět světlo do interiéru již v dobách starých Římanů, jak ukazují nálezy z Pompejí a Herculaneu. Římané znali lití skloviny do ploché formy a její uhlazení do tvaru desky, kterou pak použili jako okenní tabulku. Sklo se postupně stalo velmi důležitým materiálem pro architekturu a stavitelství. Po vynálezu sklářské píšťaly (1. stol. př. n. l.) se ploché sklo začalo vyrábět roztáčením do kotouče (tzv. měsíčné sklo) nebo foukáním válců [1] a tyto technologie přetrvaly až do 19. stol. S průmyslovou revolucí vstoupilo do architektury železo a současně s ním se také rozšířila oblast pro použití skla. Na počátku 19. století se v Anglii objevily první konstrukce ze skla – skleníky pro pěstování exotických rostlin, později zastřešení vlakových nádraží a výstavních hal. Sklo se díky svým estetickým vlastnostem, nejen transparentnosti, ale také díky svému hladkému, lesklému, a především odrazivému povrchu, stalo důležitým materiálem moderní architektury. Díky své transparentnosti je sklo v architektuře přímo spojeno s možností otevření vnitřních prostor, propojení interiéru a exteriéru. Efektivní využití denního světla a slunečního záření má přímý pozitivní dopad na psychiku i fyzické zdraví člověka, a je tedy úzce spojeno s jeho pracovní produktivitou. Z tohoto důvodu se počátkem 20. stol. začaly používat první velkoplošné skleněné fasády na průmyslových stavbách [2].
