Platné ČSN definují, jakým způsobem má být ošetřena připojovací spára mezi oknem a ostěním. Přesto je však současná situace v této oblasti alarmující – přibližně 90 % montáží oken je prováděno zcela nevyhovujícím způsobem. Proč je tedy jen zhruba deset procent oken montováno správně?
Prvním z důvodů může být fakt, že výrobní a montážní firmy nejsou o správném způsobu montáží dostatečně informovány, dalším, že tyto firmy nechtějí tento způsob montáže používat, a konečně nezanedbatelnou příčinou je, že investor trvá na co nejlevnější montáži. Výměna oken je často součástí celkové rekonstrukce budovy včetně zateplení, při níž je komunikace mezi jednotlivými stavebními dodavateli velmi špatná nebo žádná. Všechny problémy mající základ v komunikaci mezi investorem a výrobcem jsou s ohledem na budoucí funkčnost stavby a případné reklamace těžko pochopitelné.
Téměř všichni výrobci oken byli, zejména v posledních přibližně dvou letech, podrobně informováni o správných postupech při montáži dodavateli těsnicích systémů, výrobci profilů, dodavateli povrchových úprav a dalšími odbornými firmami. S problémy způsobenými nesprávnou montáží plastových, ale i dřevěných oken se však jejich výrobci ve větší či menší míře setkávají stále. Proti používání těsnicích a izolačních systémů jsou argumenty montážních firem většinou stejné: řešení připojovací spáry při montáži oken ještě není popsáno v normách, jejich používání by prý navyšovalo ceny oproti konkurenci, dále by znamenalo větší složitost montáže a prodlužovalo její celkovou dobu, čímž by se zároveň snížila konkurenceschopnost firmy.
Výměny výplní stavebních otvorů v současné době probíhají většinou velmi rychle a s využitím nejjednodušších technologických postupů. Montáž je pak nenáročná časově, finančně a na první pohled je funkční. Montážník zpravidla jen odstraní starou výplň, do otvoru následně usadí výplň novou, kterou vyváží, připevní pomocí kotevních prvků a vzniklou spáru vyplní pomocí polyuretanové pěny. Poté se provádí zednické zapravení.
Takto běžně provedená montáž má ale svá vážná úskalí. Většinou není povrch stavebního otvoru řádně očištěn od prachu a nečistot a před aplikací PU pěny není navlhčen. To způsobuje špatnou přilnavost PU pěny k podkladu a nekvalitní strukturu PU pěny, z čehož vyplývají i zhoršené tepelněizolační parametry.
Izolace připojovací spáry pouze PU pěnou s následným zednickým zapravením může způsobit i další obtíže. Použité materiály totiž netvoří parotěsnou zábranu ze strany interiéru. Vlhkost vznikající špatným větráním nebo nedostatečně vyschlou stavbou může pronikat do spáry, a tím pádem i do PU pěny. Jelikož každá polyuretanová pěna je částečně nasákavá, dochází ke kumulaci vlhkosti v pěně a k následnému pronikání vlhkosti do okolního materiálu. Tyto závady se projevují nejčastěji ve vlhnutí vnitřního ostění, v absorpci vlhkosti do materiálu oken (hlavně dřevěných) a v korozi prvků okenního kování.
Zatímco u PVC oken nejsou problémy s absorpcí vlhkosti do materiálu tak zřejmé a řešíme hlavně vysokou dilataci PVC rámů a následné trhliny v PU pěně (problémy s izolačními parametry spáry), u dřevěných oken dochází často k přímému poškození povrchové úpravy oken (obr. 1). Doporučená vlhkost dřeva kolem 12–14 % rapidně narůstá na zhruba 20–30 % a to nemůže povrchová úprava dřevěných oken zvládnout. V případě dřevěných oken je také velmi častým jevem plesnivění silikonů v oblasti zasklívací spáry (obr. 2).
