Podlahové potěry a časté příčiny jejich poruch

 

Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 Potěrové materiály a podlahové potěry – Potěrové materiály – Vlastnosti a požadavky, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály, a lze v ní tedy získat informace o tom, jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů. Norma neuvádí požadavky na vlastní konstrukci.

Příklad označení materiálu potěru:

CT – cementový potěr (potěr na bázi síranu vápenatého, např. anhydrit = CA),

C50 – pevnost v tlaku, zde 50 MPa,

F6 – pevnost v tahu za ohybu, zde 6 MPa,

A6 – třída odolnosti proti obrusu metodou Böhme, zde 6 cm³/50 cm².

 

Kromě vlastností uvedených v příkladu lze definovat ještě celou řadu dalších vlastností, například odolnost proti obrusu metodou BCA, tvrdost povrchu, dobu zpracovatelnosti, modul pružnosti atd.

S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 Potěrové materiály a podlahové potěry – Definice. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Domnívám se však, že definuje pojmy, které jsou obecně velmi dobře známé, a pro pochopení textu norem pro potěry není třeba.

Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení, o které pojednává jiný příspěvek [1]. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji po­užívané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého (např. anhydrit).

 

 

Tradičním materiálem je cementový potěr. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností odolnost proti vlhkosti, mrazuvzdornost a relativně nízká cena materiálu. Naopak nevýhodou je nutnost ošetřování (minimálně 3 dny, optimálně 7 dní, udržovat ve vlhku), nutnost řezání smršťovacích spár a větší pracnost pokládky.

Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky. Při pečlivém provedení také obvykle není třeba povrch vyrovnávat pomocí stěrky. Nevýhodami jsou výrazný pokles pevnosti při kontaktu s vlhkostí a teplotní stabilita pouze do +45 °C.

V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry, o kterých pojednává např. [2]. Jejich hlavní předností je dle mého názoru možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí. Nevýhodou jsou zvýšené požadavky na okolní konstrukce, zejména izolační vrstvy, které musí odolat teplotě až 250 °C, a malé tuzemské zkušenosti s těmito materiály.

Výjimečně se lze setkat také s potěry hořečnatými (xylolit) nebo na bázi syntetických pryskyřic. Pro úplnost je třeba dodat, že funkci potěru může úspěšně plnit také tzv. montovaná, nebo prefabrikovaná, vrstva složená ze vzájemně spojených desek. Ta však není předmětem tohoto příspěvku.

 

 

Potěr spřažený s podkladem není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu po­dlahy a klade se v tloušťkách cca 10–30 mm. Typologicky lze do této kategorie zařadit i stěrky kladené v tloušťkách výrazně menších. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti. Zároveň se do nich promítají trhliny a další defekty z podkladu.

Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou se používá zejména, pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady nebo podklady s nátěrem), nebo tam, kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu. Tloušťky vrstev se v tomto případě obvykle pohybují v rozmezí 20–40 mm.

 

Plovoucí potěr je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném, tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem. Provádí se v tloušťkách od cca 40 mm a požadavky na ně jsou uvedeny například v [1].

 

 

Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 Zkušební metody potěrových materiálů – Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40x40x160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Touto metodou zjistíme přímo parametr, který je obvykle pro potěr předepsán, a zároveň o výsledku zkoušky rozhodují i partie uprostřed tloušťky a u spodního líce vrstvy potěru, kde bývají často skryté vady. Naproti tomu odebírání vzorků je relativně obtížné a vede k poškození potěru.

Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm) a pomocí speciálního přístroje se odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru. Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Podle dlouhodobých zkušeností je u betonu velikost pevnosti v prostém tahu přibližně na úrovni jedné poloviny velikosti pevnosti v tahu za ohybu. Zkoušku lze využít i pro kontrolu před úpravou povrchu, zda povrch umožňuje dostatečné ukotvení následných vrstev. Pak je třeba zkušební terč přilepit přímo na hodnocený povrch.

Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu. Buď tlakové zkoušky na jádrových vývrtech, nebo nedestruktivní metody jako Schmidtův tvrdoměr či Maškův špičák.

Hodnocení mechanických vlastností potěru je vždy třeba doplnit o vizuální prohlídku povrchu a přístupných hran a o kontrolu tloušťky vrstvy provedením několika sond.