„Pokud je strop složený z jednotlivých dílů jako vodorovné diafragma, předpokládá se stropní deska soustavy ve své rovině jako dokonale tuhá. Při tomto působení vznikají ve stycích stropních dílců smykové vodorovné síly. Jejich přenesení stykem je zaručeno, pokud povrch dílců je takový, že vznikají hmoždinky i ve vodorovném směru.“ (Horáček, str. 27, zdroje /7/).
V navrhování stropních konstrukcí podle typových podkladů byl ve stavební praxi projektových ústavů uplatňován do r. 1989 statický model stropních dílců uvažovaných jako prosté nosníky. V běžných podlažích byly užívány panely pro užitné zatížení 1,5 kN/m2, v místech betonových příček nebo instalačních panelů s otvory pak zesílené s užitným zatížením 3,0 kN/m2. Nad nejvyššími podlažími byly často jen zesílené panely, nikoliv však vždy. Bylo to zejména proto, že panel stejných rozměrů i označení mohl být podle projektových návrhů, případně při montáži do stavby, uložen např. jak u podélného obvodového pláště, tedy na okraji stropní tabule, tak uprostřed rozpětí celé hloubky sekce, v místech maximálních hodnot jednosměrného působení.
